Den D je za mnou. Má první půlmaratonská výzva, která se odehrála v červnu na NN Prague Run. Nyní mám před sebou léto a počasí, do kterého se mi fakt nechce vybíhat. Posledních 100metrů před cílem a 20m po něm je ale opojných. Chci si to tedy dát ještě na podzim. Jestli ale něco nechci, tak začínat od nuly. Jmenuju se Kateřina Božková, dala jsem si svůj první půlmaraton a přemýšlím, kudy dál.
Půlmaraton vlastně dopadl až podezřele dobře. Atmosféra skvělá, nohy kupodivu spolupracovaly a v cíli na mě čekal čas lepší, než jaký jsem si sama odvážila napsat do svých tajných přání. Prostě ideální scénář. A pokud je člověk aspoň trochu ambiciózní, nutně ho pak napadne, že pokud všechno vyjde, je to vlastně tak trochu nuda. Cestou ze závodu mi dochází, že mám splněno. Co teď, trochu prázdnota. Ještě mě do konce měsíce čeká jeden charitativní start, kde jsem ale navíc pracovně. To už není nic, co by mě vyloženě pudilo obouvat si boty a chodit trénovat.
Do běhání jsem se nezamilovala. Nejsem ten typ člověka, který se ráno probudí, vyskočí z postele a nadšeně vykřikne: „Dneska bych si mohla střihnout desítku!“ Já jsem spíš ten člověk, který se podívá z okna, zjistí, že je vedro, zima, fouká nebo je úterý, a okamžitě má čtyři dobré důvody, proč nejít. Ale stále si v hlavě umím vyvolat ten dojet s medailí na krku, v hloučku lidí, kde mají všichni úsměv od ucha k uchu. Kde to jinde zažijete. Jako definicí neběžec si potřebuju i trochu od běhu odpočnout. Především hlavou. Taky ale nechci na podzim začínat od nuly. Rozhodla jsem se vyzkoušet něco, co jsem měla dlouhé roky zařazené v kategorii „aktivita pro lidi, kteří mají předplatné časopisu Zahrádkář“. Ano… Nordic Walking. Pánové z LEKI by tedy nejspíše řekli, že to jsou běžecké hole nebo univerzální. Během prvních pár minut po unboxingu jsem pochopila, že sledovat videa na internetu a skutečně to dělat jsou dvě naprosto odlišný disciplíny. Nikdy jsem nelyžovala, takže rady jako to je přece jasný, nech to plynout přirozeně, u mě úplně nefungovaly.
Hole všude možně, jen ne tam, kam měly. Pravá, levá, pravá… nebo vlastně levá? Pestíky a lodyhy létaly kolem a z éterického zážitku v přírodě se psem nebyl šťastný ani nebohý německý boxer, který se neplánovaně střetnul s mým levopravým hůlkorežimem. Oporou mi byla soupaž, která se ze začátku stala jediným udržitelným způsobem pohybu. Terén se místy i zkomplikoval, tak bylo potřeba občas vzít hole do rukou nebo je i rozložit a dát do batohu. Po přelezení několika výkonnostních výzev jsem se opět rozešla a s údivem zjistila, že jsem zapomněla řídit svoje ruce a vyrazila naprosto přirozeně levá-pravá. Nevěřím, že se tu raduju z pro někoho tak automatické věci, ale mě to fakt udělalo radost. Až jsem začala plánovat a realizovat další výlety. A zásadně v režimu neřeš, nepřemýšlej, prostě jdi. Navíc jsem zjistila, že se s holema dá i celkem slušně popoběhnout. Myšleno směrem ke mě osobně, ne obecně. Mám dojem, že by mě druhá půlka sezóny mohla bavit ještě víc. Nebudu moralizovat, dělejte si každej, co chcete. Ale občas se vyplatí nepodléhat předsudkům a mít hlavu otevřenou.
ARCHÍV DÍLŮ