S Petrou Toroniovou jsme se potkali na triatlonovém závodě CTP DoksyRace. Ale to jsme ještě nevěděli, na jaký příběh jsme narazili. Součástí závodu je firemní štafetový závod, jehož se účastnily týmy především z developmentu, logistiky a real estate. Jednou z fotek, která symbolizovala účast společnosti ATALIAN na tomto závodě byl finiš Adély Zlámalové s firemní vlajkou nad hlavou. Jasně, hodně lidem se líbila. Ta fotka. Ale nečekanou informací bylo, že ji přivezla právě prvně jmenovaná, kolegyně ze slovenské pobočky ATALIAN, Petra Toroniová, která s ní pár měsíců předtím byla na výstupu do base campu na Mt. Everestu.
Jak jste si užila závod?
Jela jsem cyklistickou část. Bylo nás v týmu šest a jsem ráda, že na mě vyšla právě cyklistika. Byť během ní vlajku, kterou jsem na závod dovezla, jsem vůbec nevyužila. Ale posloužila kolegům jako kulisa pro finish photo.
V podstatě mimoděk jsme se dozvěděli, že právě ona vlajka byla součástí výstupu do základního tábora Mt. Everestu. Nějak bych čekal, že se tam objevují spíše národní vlajky. Znamená to, že máte raději svého zaměstnavatele než svou zemi?
Přemýšlela jsem nad tím spíše tak, že národních vlajek, tu slovenskou nevyjímaje, tam bylo nepočítaně. Vedle toho nemám zprávu, že by tam byl kdokoli z naší firmy. Bez ohledu na to, ze kterého státu.
Mimochodem, měla jste s sebou i tu slovenskou?
Ne.
Jak to vlastně funguje, když tam (se svou vlajkou) dojdete, můžete ji tam někde na památku nechat?
Ne, uděláte si selfie a zase si ji sbalíte.
Kdo o vaší vášni chodit po horách vlastně ví?
Rodina, nejbližší kamarádi a kolegové. Když jsem před osmi měsíci nastupovala do ATALIAN, už na pohovoru jsem řekla, že jedu na dva týdny do Nepálu a že mě musí pustit. Takže Ti to ví od začátku, už z doby, kdy mi moje rodina ani nevěřila, že se tam vůbec vydám. Před odjezdem jsem vytvořila WhatsApp skupinu. Původně jsem ji plánovala pro komunikaci s rodinou, abych nemusela komunikovat s každým zvlášť. Nakonec v ní bylo skoro padesát lidí včetně kolegů.
Když si představím, jaké zprávy a fotky jste posílala kolegům do práce, co vám posílali zpátky?
Do skupiny jsem posílala různé zprávy typu kde, kdy a kam jsem dorazila, že jsem cca v pořádku nebo fotku toho nejlepšího, co jsem cestou viděla. Hory, výhledy, panoramata. Zejména kolegové dobře vycítili, že jinak je cesta poměrně asketická, tak mi posílali různé fotky jídel, piva, řízky, a tak. Vždycky, když jsem do skupiny přidávala někoho nového, varovala jsem ho, že součástí je moje rodina, tak ať se trochu drží.
Co si mám představit pod pojmem základní tábor Mt. Everest? Jak to vypadá, co tam je?
5300 m.n.m. Tábor není to správné slovo. Je to obrovské. Pro nás to byla krátká zastávka. V základním táboře můžou být jen lidi, kteří jdou na vrchol, takže pro nás to bylo o fotkách, atmosféra a jít zase zpátky. Navíc jsme tma byli v sezóně, velká spousta lidí chce zdolat Everest v den, kdy tam byli Hillary se šerpou Tenzingem.
Chápu, že Everest je až ten vrchol. Ale umím si představit, že už výstup do základního tábora bude náročný. Jak se na to dá připravit?
Připravit se na to nedá. Co mě cestou čekalo, bylo všechno, jen ne to, na co jsem byla připravená.
Funguje to tak, jako ve filmu K2, kdy nějaký manažer běhá v práci s batohem po schodišti nahoru a dolů a kolem něj chodili lidi na oběd?
Fyzička pomůže, ale nikdy nevíte, jak zareaguje vaše tělo na výšku. Před odjezdem jsem se snažila upravit jídelníček na skladbu, která mě čeká na místě. Ve fitku jsem chodila na páse ve sklonu, abych se na podmínky přizpůsobila.
Pohledem zvenčí – byla tato akce spíše zážitek nebo sportovní výkon?
Spíše zážitek. Jako sportovní výkon vnímám třeba účast na půlmaratonu nebo maratonu. Na to se dá natrénovat a celkem máte představu, co vás tam čeká. Ale na výstup do 5300 se připravit úplně nedá.
Co byl nejsilnější zážitek z celé cesty?
Už jsme se vraceli z base campu na letiště Lukla, ale kvůli špatnému počasí nelétala letadla do Kathmandu a že si můžeme buď pár dní počkat nebo si zaplatit helikoptéru a letět hned. Byly jsme s holkama už unavené a chtěly jsme do hotelu s teplou vodou, tak jsme si zaplatily helikoptéru, ale i tak jsme čekaly několik hodin na odlet. A v tom čase tam přisel kluk, smutný a uplakaný, s hodně zavazadly a že se vrací z výstupu na Everest. Ale bez strýce. Byla to první opět toho roku. Dostal infarkt někde před C5. Ráno jsme o tom četly na netu a odpoledne jsme se s ním potkali. Tehdy jsme si uvědomily, že hory neodpouštějí a umí být nebezpečným místem.
Jak Vy osobně pracujete s rizikem, které se s vysokohorskou turistikou pojí?
Člověk si musí uvědomit, že i zážitková aktivita se může vlivem banality, jako je vymknutý kotník, chyba ve stravě nebo vybavení, proměnit v boj o přežití. Naštěstí adrenalin, který tu cestu doprovází pomáhá mnoho překážek překonávat. Až zpetmě jsme se dozvěděli, kdo dostal výškovou nemoc, kdo si zlomil nohu, kdo se nahoru nedostal. Děje se to každý den, ale člověk se snaží na to nemyslet a věřit, že jeho se to týkat nebude.
Pracovní horské teambuildingy už jste měli?
Doteď právě ne, ale možná i můj výlet do Nepálu to nakopnul a chystáme setkání v Nízkých Tatrách. A možná si tam dáme nějaký výstup i s vlajkou, pokud nám ji drazí kolegové z Česka pošlou.
Když jsme u firmy. Poznal někdo cestou na Everest logo ATALIAN? Věděl někdo, co to je?
Hodně lidí se na to ptalo, co známená to Atalian, ať už na vlajce nebo na čepici. Cestou jeden Francouz a jeden Němec na Atalian zareagovali.
Až Vám ji pošlou, zaujme nějaké čestné místo?
Přestěhovala jsem právě se do nového bytu. Už mám na zdi pověšený certifikát z výstupu do základního tábora, takže teď už jen přišpendlit tu vlajku. Pokud možno dočasně, protože se s ní chystám na další výstup.
Další otázka tedy je logická…
Různí lidi mají různé cíle. Vylézt na nejvyšší vrchol světa. Nebo všechny nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Myslím, že moje ambice v tomto ohledu korespondují s mými možnostmi a schopnostmi. Obávám se, že jediná nejvyšší hora nějakého kontinentu, kterou zvládnu, je africké Kilimanžáro. Skoro si říkám, že by bylo skvělé, kdyby se někdo přidal, třeba z kolegů ať už slovenských nebo z jiných zemí.
Jak složitý výstup na Kilimanžáro bude?
Dvě holčiny, Britky, které se mnou byly na Everestu, rok před tím na Kili byly. Složitější je to ve výšce, je to ještě výše než Everest base camp a navíc je tam méně času na aklimatizaci.
Cesta i na Everest i na Kilimanžáro si žádají hodně peněz, času, přípravy a osobních ambicí. Jak složité je to případně a nejít za hranu?
Nezdar by mě určitě velice mrzel a určitě bych to zkusila znova. Ale zažila jsem podmínky, v nichž podceňování podmínek, výškové nemoci nebo jiných zdravotních příznaků mohou být fatální. Pro sebe i případně pro ostatní. Myslím, že jsem v sobě objevila takovou pokoru „nevadí, přijedu za rok za dva“. Moje máma se se mnou měsíc nebavila, když to zjistila.
V obecné rovině, co vám stoupání na tyto vrcholy dává?
Potřebuji mít v životě cíle. Ať už jakékoli. Od malička jsem ležela v encyklopediích, a tam byl Everest. Byl to etalon něčeho nedostupného a elitního. Až v dospělosti jsem zjistila, že tam chodí různí lidé, staří, mladí, všelijací, tak jsem si řekla, že base camp bude pro mě optimální cíl.
Ruku na srdce, jste obchodník, využila jste tento zážitek ve svůj pracovní prospěch?
Jasně, že funguje takový ten přístup – ona je schopná odjet někam lézt na kopec, tak zvládne i tohle. A musím přiznat, že tato zkušenost hodně zarezonovala i v rámci komunikace se zákazníky. Rozhodně je to skvělý icebreaker.
Řeči stranou, získala jste s nějakou pravděpodobností díky této vaší vysokohorské zálibě novou zakázku?
Ano. Tři kontrakty jsem prokazatelně získala díky tomu. Byly to, pravda, specifické případy, kdy jsme odehráli byznysové tanečky a pak přešli a ptali se na to, že to ví ze sítí a jaké to bylo a že by také chtěli a podobně.
Uměla jste vypnout během cesty nebo vám stále na pozadí běžely pracovní věci?
Obecně neumím vypnout. Když jsem se vrátila, přivezla jsem si spoustu nápadů, které vznikly díky tomu, že jsem si během túry uvolnila hlavu a měla spoustu času. Vedle toho jsme cestou zpátky snášeli odpadky. Jsem ráda, že jsem měla možnost přispět něčím, čím se zabýváme i v naší práci, byť v jiných podmínkách.
Jaký máte vy sama ke značce Mizuno vlastně vztah?
Já jsem původem sdruženář a v tom sportu bylo Mizuno obrovská značka. Všichni jsme po tom moc toužili. Cokoli Mizuno byla velká odměna.
Ještě přemýšlím nad úplným začátkem celé té idey. Jak to vlastně funguje při řešení výbavy? Cestou z práce se zastavíte do outdoor prodejny v Bratislavě a řeknete, že chcete vybavení na Everest? A oni tak jo, pojďme na to?
Šla jsem si kupovat boty, přišla jsem do prodejny, pán se mě zeptal, kam jedu, já že do Himalájí a on zareagoval jakože jasně, to jste dneska už šestá 🙂 Vedle mě byl chlápek, který si zkoušel boty na Ama Dablam, ikonickou šestitisícovku. Přezdívanou jako Matterhorn Himalájí. V tom obchodě se setkali různí lidé s různými cíli.
Na cestu jste si vzala deset horalek, ale jen čtyři Snickersky, proč?
Snickers si člověk koupí všude. Horalky mi ale připomínaly domov. Myslím, že je stále hrozně důležité uvědomovat si, kde je ta moje rodná hrouda.
Co nakonec bylo nejdůležitější součástí výbavy?
Určitě trekové hole a sluneční brýle. V base campu je tak silné slunce, že když je okolo ještě sníh, div, že vám to nevypálí oči.
Nechala jste něco, co jste si přivezla v Nepálu? Nebo je naopak něco, co jste si odvezla?
Dovezla jsem dětem pastelky, karty, nechala jsem ji i čepici a kšiltovku. Naopak jsem si přivezla pár výrobků místních – náramky, kašmírové šály, přívěsky z kostí jaků, všechno výrobky, které dělali domácí Nepálci.
Je něco, co byste doporučila ostatním, aby zažili v životě něco, co je posune nebo jim něco dá?
Když jsem jela do Himalájí, bála jsem se výšek. Věděla jsem, že mě tam čekají visuté mosty. Tam prostě nebylo zbytí. Ale vrátila jsem se zpátky a zjistila jsem, že už se výšek nebojím. Je třeba překonávat svoje strachy. Hlavně málokdy jste na to sami.
ARCHÍV DÍLŮ