Jsou akce, které člověk fotí. A pak jsou akce, které člověk fotí rád. Že tam chtějí přímo vás. A ví proč. Proč jste lepší na některé věci. Lepší než na něco jiného. Hrozně to usnadňuje práci, i výsledek je pak vydařenější. Trochu schizofrenní je pocit, když vás bez přípravy před závodem vyhlásí moderátor Standa Bartůšek, že je tu legendární fotografka. U slova legendární mi vždycky skoro naskočí stará 🙂 Člověka to na jednu stranu samozřejmě potěší, celý život se každý den snažím podat co nejlepší výkon. Nakonec to ale je hrozně zavazující. Lidi pak mají vysoký očekávání. A ono se občas prostě neděje to, co by mělo, a před objektiv vám to neleze.
25x Tour de France, 4x Olympijské hry, posadila Petra Pavla na opěradlo lavičky v parku, naposledy vystavovala na EXPU v Osace a má za sebou nepočítaně klientských akcí. Díky tomu si cením, když mám v rámci akce volné pole působnosti. Úkol, který jsem dostala od ATALIAN, bylo zdokumentovat především závod firemních štafet a najít v tom kus poetiky. Ačkoli nikdo z nich není celý triatlonista, sympaticky se šest odvážlivců z řad ATALIAN zaměstnanců postavilo před společnou misi pokusit se dokončit závod. A snad se i trochu blejsknout před ostatními týmy. Už před závodem mi dochází, že vlastně nemám triatlon až tak nakoukaný, abych šla potřebným situacím více naproti. Ale je fajn být ve střehu, je to zase trochu něco nového.
Hledala jsem něco, díky čemu fotka nezemře druhý den, něco charakteristického pro tenhle závod. A pro tenhle den. Ambiciózně jsem vyrazila na člun na vodu s cílem zabrat plavce a s výhledem na Bezděz. Všechno klaplo krom toho, že se hrad zrovna zahalil v mlze, které se tvořily mezi procházejícíma přeháňkama. Všichni říkali, že to je ve třináctileté historii poprvé, co není vedro.
Čtvero ročních období. Takhle si budu pamatovat Doksyrace 2025.
Z plavce toho ve vodě moc vidět není a najít tam něco nečekanýho, to se moc očekávat nedá. Navíc je těsně před deštěm, pode mnou hladina a nad ní celistvý šedošedý nebe. Jestli je něco, co neumím, je to šedý nebe. Co je naopak na plavání super je start, a pak výběhy do depa. Tenhle den je ale jedním z těch, který zůstanou v paměti mnoha fanoušků jako souboj poslední plavkyně startovního pole s časem. Do konce časového limitu jí zbývaly 2 minuty. Kolegové ze štafety ji v cíli plaveckého úseku přivítali stylově kusem masa. Na vidličce.
Běžím k motorce. Fotit z motorky je situace, kterou už znám. Už na motorce cestou na trať začíná pršet. Déšť a podobné vyhrocené podmínky mám ráda, pomáhá to vytvářet pestrý situace. Obecně mě na Mácháči oproti jiným akcím těší možnosti absolutního kontaktu. Tady si můžu jít pro záběr až přímo k závodníkům. Celá cyklistika je ale vlastně silnicí v lese. Každou akci, kterou fotím porovnávám podle toho, jestli se mi tam podařilo udělat TU fotku. Fotku, kterou bych si dala do knížky. A jestli na triatlonu mám někde udělat fotku, vím, že na plavání a běhu to být může, ale nemusí. Na cyklistice musí. Pokouším se najít něco nečekanýho. V jedné části borový les. Les mladých borovic. Říká si to o pokus. Jednotlivé stromy z dálky trochu působí jako čárový kód.
Už na kole si toho všímám. Jasně, je to sice triatlon, ale i tak co mi běží před očima, že je to osamělý sport. I na fotkách, které mi vyšly, je vždycky jedinec. Skoro to svádí si myslet, že tu není tolik lidí. Ale pamatuju si, jak jsem fotila Ironmana na Hawaii na legendárním úseku Energy Lab. Běží proti mě třeba stovka lidí. Za sebou mají do oceánu zapadající slunce. Na dlouhý sklo to vypadá, jako by běželi skoro u sebe. Ale každý běží sám. Sám za sebe. Osamělý, bez ohledu na to, kolik lidí běží kolem něj.
Pro mě jako fotografa to byla celkem hračkárna. Prohrabovala jsem se tím a koukala, co by ještě šlo udělat. A myslím, že šlo.
Běh je těžká disciplína. Z plavce vidím jen hlavu. Cyklista vždycky vypadá celkem dobře. Ale běžec, to je oříšek. Nakonec celá ta kompozice vypadá jen tak dobře, jak vypadá běžec sám. V nějaký situaci. Problém běhu je, že pokud se závodník trápí, což se dá ve třetí třetině triatlonu předpokládat, málokdo vypadá u běhu dobře. Kdysi jsem fotila Lukáše Bauera pro Craft. To bylo trápení. Ta ladnost když chybí, tak to prostě nevyjde ani výtvarně. Omlouvám se, nepamatuju si jméno, ale úplně skvěle to slušelo synovi od Pavlíny, která běžela v týmu ATALIAN první úsek. Tomu slušel každý krok.
Za celej den je pár míst, kde si říkám, že může vzniknout něco zajímavýho. Tedy konkrétně výlez z vody kolem plážovýho baru. Ale líp to zní, než vypadá. Několik minut pokusů. Několik různých pohledů, několik různých objektivů, ale ani na jedno to není dobrý. Mám dojem, že se tomu ve sportu říká neplatný pokus.
Fotograf je nic bez svého zadavatele. A bez výsledku. Fotograf je jako kladivo. Je jen nástrojem v rukou, s nímž musí být schopen klient pořádně máchnout. Žádné kladivo netluče samo. A vždy je třeba mít štěstí na zadavatele.
Procházím zázemím, v cíli je stánek s občerstvením, na který se sice snáší kapky deště, ale dvě dámy v něm finishmanům čepují Bernarda. Stejnou značku nesou i dárkové sety pro oceněné na pódiu. Poslala jsem tyto dvě fotky Stanislavovi Bernardovi. Mému mnohaletému zadavateli, a troufám si říct i kamarádovi. Obratem dostávám odpověď – na dobrých akcích je dobré pozice obsadit včas. Přijde mi, že se ve finále stejně potkají ti, kteří dělají věci dobře a autenticky.
Najít super okamžik. Zachytit ho. Prší. Je trochu kosa. Teče do foťáku. Po závodě jedu domů. Po celým dnu jsem tak trochu opotřebovaná a vracím se zpátky do reálnýho života. Musím nakoupit. V autě mám po celém dnu malej výbuch, foťáky, objektivy, techniku za pár desítek až stovek tisíc. Jdu do Billy nakoupit. Vyskakuju z auta a do kapsy u džínů si dávám paměťovky z foťáků. V životě je dobrý mít štěstí. Svou roli mají i momenty, kdy máte jednoduše smůlu. Přijít o techniku by bolelo. Nikdy jsem si ale neuměla představit, že bych přišla o záběry z toho dne. Jsou chvíle, kdy u sebe nemám klíče, mobil nebo doklady. Ale paměťovky? To, co mám na nich je tím, co mě definuje, moje největší hodnota. A i zde na Doksyrace mám pocit, že jde o hodně a že jsem znovu skládala maturitu.
Jmenuju se Markéta a tohle je galerie fotek závodu, jak jsem ho viděla já.
ARCHÍV DÍLŮ