Série Prague Park Race, kterou si už za svou historii prošlo několik tisíc běžců, letos vstupuje do svého desátého ročníku. Právě závod v Prokopském údolí byl v roce 2015 vlašťovkou, od níže se moc nečekalo. Následující ročník se přidaly další závody v Průhonickém parku a Divoké Šárce. Za závody stojí Roman Skalský, velký malý muž, který nedávno řekl větu z těch, které bychom zrovna od něj vůbec nečekali a spustila řetězec okolností. Tak jsme mu dali prostor. Možná až moc. Ale nenechte se odradit.
Jako mlaďoch jsem běhal dráhu. Na oválu. Nebylo to úplně záživný, ale dráha je základ. Naučí běžce skutečně běhat. Nalepení na sebe, jednotný krok, naprostá efektivita pohybu, ruce, břicho, dýchání. Jenže je to stále dokola. Přešel jsem na silnici. Jako dráhař jsem měl jistou výhodu. Pokud se tím má člověk uživit, musí být fakt špička. Nebo jít dále ke komerčním akcím. V mém případě to byly horské závody a traily. Těžiště těchhle závodů se odehrává v Rakousku, Německu, Itálii nebo Švýcarsku. Je s tím spojeno hodně cestování. Člověk jede, kecá s parťákem, má čas přemýšlet. Bavili jsme se s Mrazákem (Honza Mrázek, spoluzakladatel Prague Park Race), že bysme chtěli udělat něco svého v Česku. Nějaký pořádný trail. Nahoru a dolu. V Itálii jsme běhali závody, kdy nahoru to bylo těžký. Ale dolů peklo. Byly to spíše ferraty. Některé ze závodů byly dokonce z ranku zakázaných nebo tajných závodů. Jako Češi jsme ještě uměli relativně stoupat. Navíc, když nahoru nemůžeš, tak rychle jdeš. Ale dolů? To prostě padáš. A co ti Italové a tihle blázni předváděli? Totální bomby serpentinama napříč, přeskakovali zídky, několikametrový kroky, při došlapu vám ještě noha po kamení další metr ujede. Ve svahu viseli na lanech záchranáři a čekali jak pavouci na mouchy. V totálně horském neschůdném terénu 5ti kilometrový seběh zezhora, kilometr převýšení a to celé za 16 minut. Dole byla cílová rovinka, hodně lidí ještě jakžtakž dorazilo dolů, ale jak se to narovnalo do cíle, kolabovali, padali na kolena nebo i vzdávali. Neznám nic těžšího než je běh z kopce.
A tohle jsme chtěli v Česku. Šlo nám o diváckou kulisu. Takže jsme si řekli Petřín. Úředníci na Praze 1 nás vyvedli z omylu, že takto svět nefunguje. Mrazák mě pak vzal do Prokopáku. Dodnes je orieňták a celkem přírodňák. Provedl mě v tempíčku úplnýma kozíma stezkama, jenže to prostě není použitelný pro veřejnost. Začal jsme pomalu chápat, že pokud neumíme udělat divácky zajímavý těžký závod pro elitu, musíme slevit ze svých představ a je třeba jít cestou amatérské veřejnosti. Tehdy bylo základem našeho marketingu zařazení do termínovek. Dnes je to jiný. Ale i my jsme mnohem dál. Začal jsme vnímat větší pestrost běhu a přijde mi skvělý i vidět jiné lidi, jak si s ohledem na to, co sami ne/umí, kladou pořádný výzvy.
„Říká se, že na oválu běhají špičkoví běžci. Kdo to umí méně, běhá silnici. Kdo běhat neumí, běhá v terénu. Tuto vývojovou křivku jsem absolvoval taky. A pak jsou ultratraily, které stavím zcela mimo tuto stupnici. Nejsem úplně fanoušek turistiky.“
Nevyhnutelně nám došlo, že aby jsme mohli dělat závody hezký, potřebujeme mít nějaké partnery, kteří umožní závody posunout dále. Přesně jedna z těch věcí, kterým jsme se chtěli vyhnout. Tím spíš, že jsem už od začátku věděl, že pokud mám parťáka autistu, budu to muset řešit já. Úplně jsem se potil při představě, že odvolávám a obcházím firmy jako prodejce pojistek. Dnes s odstupem vidím jedno. Stejně jako jsme dělali závody, jako by měly být pro nás, i partnery jsme vždycky nakonec měli takový, který jsem sám využíval. Ať už jde o Salomon, Mizuno nebo Speed8 a další. Aktuálně 50% času stráveného na přípravě závodů padne na odbavování partnerů. Ale jsem rád, že se daří z aktivit pro partnery vždy něco vytěžit i pro běžce. Čím dál víc mě třeba baví předzávodní výběhy.
Salomoňákem jsem byl asi 14 let. Dodnes mám naprosto legendární boty XT S LAB 4, první trailové Salomony ever z doby, kdy se Salomon rozhodl, že nějak neumí být bez trailrunningu. Zrození legendy. Ikonický model, který se vyrábí dodnes. Co víc, dodnes mám boty, které testoval a běhal Jonnathan Wyatt. A protože jsme měli stejnou nohu, dostal jsem ji taky. Já a Wyatt. V té době mi prošla rukama i spousta tajných prototypů, užili jsme si hodně tajnůstkaření. Prvním partnerem závodů bylo HUDY přes Honzu Škrabálka, se kterým jsme jezdili Dolomittenmany. Jenže partnerům nestačí jeden závod. Byť hezkej na super místě. A už jsme v tom lítali.
Vytipoval jsem si Průhonický park. Mrazák se mi vysmál, že mě pošlou do háje ještě na vrátnici. Tak jsem se nechal vysadit v Průhonicích cestou ze závodů z Maďarska. Jak Průhonický park, tak následně Divoká Šárka se podařilo uspořádat poměrně z leknutí a jsem přesvědčenej, že dnes už by nám to takhle neprošlo. Dnes už mají své místo jak termínově, tak charakterově. Pocházím jsem z Českého ráje. Stále jsem pošilhával po možnosti uspořádat závod na Hrubé Skále. Je to moje srdcová záležitost, i dnes si tam jezdím jen tak zaběhat. Pro mě by to byla jasná volba, pokud bych si měl vybrat jediný závod, než půjdu pod kytky. Trať zcela podle mého gusta. Naneštěstí se vůbec nepřekrývala s cílovkou Prague Park Race. Neměl jsem nejmenší tušení, kde budu lovit běžce na relativně těžší terénní půlmaraton. Jedna věc mi unikla. Naši běžci jsou nám celkem věrní. A navíc se postupně rozběhali. A když už by hrozilo, že by jim osmičky a čtrnácky v parcích byly malý, šli prostě dál za další výzvou. Že z toho vyroste paralelní závodní půlmaratonská série, by mě tehdy ve snu nenapadlo.
Jednu slepou uličku jsme ale přecejen vygenerovali. Tak dlouho nás to táhlo k našemu původu, až jsme udělali Černá hora SkyRace. Dvakrát. Poprvé ještě dejme tomu, vykličkovali jsme mezi omezeníma. Druhý ročník ale už prostě nesplňoval tu představu, se kterou jsme do toho šli. V kombinaci s omezeným počtem účastníků to znamenalo konec. Pak jsme taky měli Jekot. Závod na 60 kilometrů. Ještěd, Kozákov a někam do Českýho ráje. Evidentně něco na T, ale už si to fakt nepamatuju. Měli jsme už i povolení, ale zarazili jsme to v podstatě před závodem. Nějak jsme neodhadli náklady a příjmy a raději do toho nešli. Dnes se to nezdá, ale mívali jsme poměrně kreativní období.
„Nikdy jsem nezažil pocit „tak na to seru“. Ani v běhu, ani u pořádání závodů.“
Kdo přežil tak ultimátní adventure jako byl Covid, už přežije všechno. U nás to bylo navíc umocněno tím, že Mrazák přišel s tím, že už dál nechce. Trochu jsem to čekal. Je typ, který toho nenamluví moc normálně, ale tady už vyhlásil v podstatě rádiový klid. Už jsem jen čekal, až s tím přijde. Přišel. Hodně jsem zvažoval, co dál. Ani ne jestli. Spíše jak. Nakonec jsme našli cestu, že si snížil časovou náročnost na minimum a nyní obhospodařuje administraci závodníků, weby, registrace a podobně. A i když jsem celkem individualista, hodně dám na jeho názor. I tak jsem si hodně věcí prosadil přes jeho nesouhlas. Často to byly nakonec dobrý věci, typu předzávodní výběhy. Prý to je nesmysl a nikdo nebude chodit. Teď mu to samozřejmě rád připomenu a vždycky si počkám na jeho Jojo, užs mi to říkal. Jestli je ale něco, v čem je nepřekonatelný, tak je to vymyšlení a naplánování závodu jen tak. Z mapy. Pak přijedu na místo a – je to úplně skvělý.
Několik let jsem se během živil. 70% mých příjmů bylo ze startovného, 30% prémie nebo výhry. I tak jsem ale vždycky měl na 3-4 hod nějaký vedlejšák. Nějaké fyzio nebo tréninky. Jelikož to bylo vždycky na závody hodně daleko, měl jsem dokonce jeden rok, kdy jsem se přestěhoval do Rakouska blíž k závodům. No, byl to jen rok. Když jsi zdravej, je to dobrý. Ale nejhorší stav je, když jsi třeba zraněnej nebo bez kondice a musíš jet na závody pro nevýsledek jen kvůli startovnému, i když víš, že by Ti víc prospělo regenerovat doma.
Stejně jako to funguje i v jiných vytrvalostních sportech, mám i přes jen víceméně udržovací trénink stále celkem vysoký standard. Což samozřejmě vybízí nechat průchod různým formám soutěživosti mezi kamarády. Těm stačí říct jen „Skaláku, to nedáš“. BUM. Z pohodového výběhu nebo vyjížďky je peklo na zemi.
A ta věta? Měl jsem sen. Fakt jsem chtěl mít jednou hezký závody. Takový, který bych sám běhal. Sedím na zahradě u domu a říkám si, „Hele vlastně je to celkem dobrý. No ne?“
ARCHÍV DÍLŮ