Když jsme kdysi spustili registrace, kolegyně si zrovna odskočila pro pizzu. Než se vrátila, byl závod vyprodaný. A od té doby už vždycky. Aktutálně se to všechno stale do jedné minuty. Ta obrovská vlna zájmu nás pořád dojímá, ale hlavně zavazuje, říká Květa Látalová, ředitelka Vltava Run.
Přestože už je nějakou dobu po závodě, jsme pořád v plném tempu. Zpracováváme zpětné vazby, ladíme detaily a připravujeme se na další ročník. Emoce v cíli a pozitivní ohlasy nám vždycky dodají energii – a i když se občas objeví kritika typu „v cíli chybělo veganské občerstvení“ nebo „málo záchodů na ranní předávce“, bereme to jako podněty k růstu.
Letošní ročník byl určitě z 95 % stejný jako ty předchozí. Trasa se mění jen kosmeticky, hlavně kvůli stavbám nebo uzavírkám. Formát ale držíme od úplně prvního ročníku. I tehdy jsme měli 36 úseků. Jen jsme startovali u pramene Vltavy, což už si dnes s ohledem na logistiku a ochranu přírody neumíme představit.
Proč jsme si tehdy vybrali právě Vltavu? Překvapivě – nebylo to proto, že bychom všichni byli z míst kolem řeky. Vlastně jen naše PR manažerka Jája Mužíková je „odkojená Vltavou“. Ale řeka nám dávala smysl – svou délkou, krajinou, možností cílit závod do Prahy, a hlavně symbolikou, kterou v sobě nese. Uvažovali jsme i o tom, že bychom končili až v Mělníku. Ale logisticky by to znamenalo další tři závodní hodiny navíc – a ty už opravdu navíc nemáme.
Kapacitu závodu je odvislá hlavně podle kapacity parkovišť na předávkách, a reálných časů běžců, bezpečnost a plynulost. Čím víc týmy taktizují s předstanovenými časy, tím větší rezervu musíme mít my jako organizátoři. Je to balancování mezi ambicí a odpovědností.
V Česku jsme byli jedni z prvních, kdo přišel s týmovým štafetovým závodem. Konkurenci ale nevnímáme nepřátelsky. Naopak s pokorou. Věříme, že každý produkt si najde svého běžce. My se snažíme nabízet co nejlepší zážitek. Ne jen výsledky, ale právě ty momenty mezi startem a cílem, kdy vznikají přátelství, příběhy, někdy díky osobnímu přístupu i životní změny.
Inspiraci jsme našli v závodě v americkém Oregonu. Nikdo z nás není tělocvikář, nejsme ani vrcholoví sportovci. A Jája – jediná z nás, kdo si Vltava Run skutečně zaběhl – se k tomu dostala úplnou náhodou. „Měla jsem být jen řidič, ale nakonec jsem si navlékla startovní číslo,“ směje se.
Nultý ročník jsme plánovali podle papírové mapy. Dnes už máme samozřejmě lepší technologie, ale pořád trasu reálně procházíme a probíháme. Nejde to jinak – musíme vědět, že někde nebude stát třeba ohrada s výběhem kráv. Ale ano, často si pomáháme kolem nebo autem, ale nic nenecháváme náhodě.
Přibližně třetina účastníků každý rok jsou nováčci. Zbytek jsou stálice. A právě tohle nás těší nejvíc – že se lidé vracejí. Stejně jako partneři. Vybíráme si spolupráce, které dávají smysl všem třem stranám, závodu, partnerovi i běžcům. Každé partnerství měříme i podle etických norem. Neumíme si představit spolupráci, která by byla jen „na efekt“ nebo za nás neobhajitelná.
Co je na závodě nejtěžší? Vlastně nakonec ani ne tolik běh. Tři úseky zvládne každý, kdo je zdravý a trochu trénuje. Největší výzvou je neustálé přejíždění, nepravidelné jídlo a celkové nepohodlí. Ale právě tohle dává závodu ten pravý spirit.
Ptají se nás, jestli se dá podvádět. My na to říkáme: dodáváme zážitek, ne výsledek. Každý rok řešíme několik protestů. V drtivé většině jde o nedorozumění nebo chybný výklad pravidel. Ať tak nebo tak, na všech těch situacích z nás tratí jak ti, kteří na sporný moment závodu upozorní, tak ti, na které je upozorněno. Vlastně bysme byli úplně nenejradši, kdybyste nemuseli stanovovat žádná pravidla…
Jestli nám v paměti zůstal nějaký tým? Mnoho. Zvláštní místo ale mají dva týmy – Nadace Leontýnka, která na vroubku už deset účastí, a děti z dětských domovů, které každý rok přivádí Tomáš Slavata. Před nimi smekám. A právě kvůli takovým příběhům vím, že to celé má hluboký smysl.
ARCHÍV DÍLŮ